PŘES 50 LET V KOLÍNSKÉ NEMOCNICI. PAVEL HOFFMANN O STUDIÍCH, MEDICÍNĚ I ŽIVOTĚ
V roce 1974 tehdy čerstvě vystudovaný Pavel Hoffmann nastoupil do Oblastní nemocnice Kolín a pracuje v ní dodnes. Stala se z něj uznávaná chirurgická kapacita, která v Kolíně v roce 1993 provedla první laparoskopický zákrok. „Dostat se na pražské kliniky bylo v té době téměř nemožné. Moji rodiče se znali s panem profesorem Tošovským, což byl známý dětský chirurg, a ten jim mimo jiné doporučil, abych se ucházel i tady v Kolíně. Tady jsem se setkal s ředitelem Přibylem a domluvili jsme se a od té doby jsem zůstal zde,“ říká dnes zástupce ředitele pro zdravotní péči.
Proč zrovna kolínská nemocnice, když jste rodilý Pražák?
Hledali jsme nejlepší pracoviště, které by mi umožnilo další vývoj a rozvoj v oboru. Do pražských nemocnic byla malá šance se dostat, a tak jsem se ucházel díky doporučení profesora Tošovského v Kolíně, kde mě vzali.
Jaké byly vaše první momenty v nemocnici? Jak na to vzpomínáte?
Musel jsem se seznámit s tím, co kde je, vyfasovat šaty, vyfasovat všechno tohle. Přijímal mě tehdy na chirurgii zástupce primáře doktor Král, který, protože jsem vypadal mladě, ze začátku nevěděl, že jsem nastupující lékař a chtěl mě poslat někam do kuchyně. Ale potom jsme se domluvili a už začal normální proces se zabudováním do týmu chirurgů.
MUDr. Pavel Hoffmann
* Vystudoval 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze
* V Oblastní nemocnici Kolín působí od roku 1974
* Zastával post primáře chirurgie, od roku 2009 je zástupce ředitele pro zdravotní péči
* V roce 1993 v Kolíně provedl první laparoskopický zákrok
* V roce 2025 obdržel Cenu hejtmanky Středočeského kraje v kategorii Pracovník veřejného sektoru
PRAŽSKÉ DÍTĚ 50. LET
Kde jste vyrůstal? Jaké jste měl dětství?
Zpětně mohu říci, že jsem měl spokojené dětství, byl jsem jedináček. Narodil jsem se v Praze, tam jsem vychodil základní devítiletou školu a potom i střední všeobecně vzdělávací školu. Byl jsem dítě padesátých let, což bylo takové období utužení režimu.
Kdy jste poprvé pocítil touhu stát se lékařem? Někdo v rodině vás inspiroval nebo jak jste k tomu dospěl?
Rodičům se vždycky medicína a lékařství zdály, jako velice přínosné povolání, že lze pomáhat lidem. Já sám jsem ze začátku tíhnul spíše k technickým oborům. Chtěl jsem být projektantem jako můj strýc, který měl několik patentů. Nicméně potom jsem na střední škole došel k tomu, že to není to, k čemuž bych měl vlohy. Takže jsem se vydal humanitním směrem a pak už bylo otázkou volby se dát na medicínu a potom se věnovat chirurgii.
Jaký jste byl student? Musel jste se přemlouvat, nebo vám to šlo samo?
Byl jsem, řekl bych, student průměrný. Něco mně šlo více, něco méně. Na střední škole mi šly víc předměty jako třeba biologie, zatímco matematika byla horší.
Takže se dá říct, že vaším nejoblíbenějším předmětem na střední škole byla biologie?
Biologie a také cizí jazyky. To mě bavilo.
Zmiňoval jste střední všeobecnou školu. Takže jste studoval nějaké pražské gymnázium?
Ano, ano, na Mírovém náměstí. Tehdy to bylo Gymnázium Wilhelma Piecka a bylo to poměrně vyhlášené gymnázium? Ale jinak jsem se věnoval v té době i sportu, hrál jsem extraligu stolního tenisu za Slavia VŠ Praha, což mě také bavilo.
To jste stíhal pak i při studiu medicíny?
Jenom první dva roky a potom už to nešlo. Hlavně kvůli dojíždění.
Měl jste během svých studií nějakého učitele mentora, který vás nejvíce ovlivnil?
Vždycky jsem tíhnul k operačním oborům, takže to byli profesoři z oborů chirurgie, ale i ortopedie, jako profesor Čech, tehdy známý, který se pak věnoval různým náhradám kyčelních kloubů. A to mě také zaujalo a motivovalo.
CHIRURGEM V KOLÍNĚ PO CELÝ ŽIVOT
Na chirurgii v Kolíně jste strávil celý život. Uvažoval jste někdy o jiné lékařské specializaci?
To už ne. Jak člověk začne, tak ho to chytí a musí v tom pokračovat.
Pamatujete si na svého prvního pacienta?
To bych si vymýšlel. Určitě to byli nějací pacienti na ambulanci, protože mladý chirurg začíná na ambulanci, potom má na starosti část oddělení. Tam bylo spousty pacientů, ale na nikoho přímo nevzpomínám.
Jak se lékařská profese změnila od doby, kdy jste začínal? Změnil ji hodně ten technologický pokrok?
Tak to nepochybně. Změnily se jednak prostory, kde se medicína provozuje. Jak pro lékaře, tak pro pacienty, nebylo dostatek sociálního zázemí a na druhou stranu technologie zaznamenala obrovský pokrok. Když jsem nastoupil, nebyly ultrazvuky, CT, magnetické rezonance, čili lékař musel hodně zapojit svůj vlastní um, tedy ruce, do vyšetření pacientů a potom s tím nějak naložit. A to nemluvím o další digitalizaci a elektronizaci o a o AI, což ovlivní další generace.
Vy jste v Kolíně jako první zaváděl laparoskopickou chirurgii. V čem to tenkrát byl pokrok? Co laparoskopie změnila?
Bylo to něco úplně jiného. Byl to jiný pohled, kde se z malých vpichů v podstatě operuje uvnitř toho člověka, uvnitř toho břicha. Bylo to něco nezvyklého a seznámit se s tou technikou vyžadovalo určitý čas. Je to úplně odlišné od klasické operativy, kde se operuje rukama s nástroji. Až postupně se ukázal ten pravý přínos laparoskopie.
Zavedení laparoskopie v Kolíně byla vaše vlastní invence?
Bylo to po roce 1989, kdy se sem přece jenom začaly dostávat firmy, které začaly prodávat a nabízet instrumentaci, různé laparoskopické sestavy a snažily se získat i nějaké primáře těch různých oddělení pro zavedení té metody. Tehdy se nás sešlo na takové konferenci ve Vídni asi dvacet, kde jsme viděli první operace, které prováděl nějaký profesor Fasching. Ze začátku se nám zdálo, že je to zbytečně složitý, že to trvá déle. To se potom ukázalo jako liché, protože pak při zvládnutí techniky to jde podstatně rychleji, je větší přehled a to je důležité je benefit pro pacienta, protože ti pacienti, kterým trvala taková rekonvalescence, než se dostali domů, několik dní a tady mohli jít druhý, třetí den domů.
Byl někdy ve vaší kariéře okamžik, kdy jste si říkal, že už vás medicína nebaví?
To si myslím, že ne. Pro každého chirurga jsou chvíle, kdy je stres, něco náročného a hlavně při akutních operacích. Někdy v noci, kdy si člověk říká, že by nejradši utekl. Ale to je jenom do druhého dne a bylo to tak i u mě.
Z řadového chirurga jste se poté stal primářem. Jaká to pro vás byla změna?
Když je lékař klasický chirurg, ať už sekundární lékař nebo potom vedoucí oddělení, tak má na starosti určitou část péče, zatímco na pozici primáře už odpovídáte za všechno. I za ty další lékaře. Když se něco někomu nepovede, tak máte pocit, že to musíte nějakým způsobem řešit a postarat se o to, aby se to příště už nestalo. Myslím si, že už dneska je to trošku jiné, že už každý lékař, který má svoji specializaci, už více odpovídá za své kroky a za výsledky své práce. Zatímco dříve, kdy jsem já byl v té funkci, se stále více mluvilo o tom, že primář téměř ručí za všechno.
Od roku 2009 jste zástupcem ředitele pro zdravotní péči. To už je víceméně manažerská pozice, že?
Ano, s operováním to nejde úplně skloubit. Nejde to dělat najednou. Protože i když člověk je operatér chirurg, tak se musí o pacienty postarat i v pooperační době a hlídat, aby neměli komplikace. Ale není to o tom si někoho odoperovat a potom dělat něco jiného. Má stávající pozice je o koncepční práci, nalezení takového konsenzu, práce s primáři, zavádění nových metod, a těch je velké množství. Teď nás čekají velké úkoly, řekněme v souvislosti se stavbou urgentního příjmu, která bude téma nejbližších dvou až třech let.
Takže k medicíně jako takové už se nedostanete?
Ne, nechodím operovat. Naposledy to bylo někdy před asi deseti lety a teď? Teď už se věnuji čistě této manažerské práci.
Nechybí vám to?
Jistě, že chybí.
DVĚ ŽIVOTNÍ VÁŠNĚ: TURISTIKA A FOTBALOVÁ SPARTA
Práce lékaře je náročná i časově. Ovlivnila nějak váš osobní život? Jak se to vlastně dá skloubit třeba s rodinou?
Trošku jsem to měl jednodušší, protože manželka byla primářka na oddělení nukleární medicíny, takže jsme věděli, do čeho jdeme a čerpám pořád ze seriálu Nemocnice na kraji města, kde mladý doktor Sova říkal, že ta žena, která udělá tu hloupost, ten neuvážený krok, že vstoupí do manželství s chirurgem, tak těch nocí, kdy je doma sama, je hodně. Ale každopádně musím říci, že dneska se doba změnila a s tím, že se dodržuje zákoník práce, to mají ti lékaři i ti primáři jednodušší a hlavně ti lékaři, protože chodí po službách domů. To je odlišné.
Máte nějaký svůj rituál nebo zvyk, který vám pomáhá zvládat stres, nebo vám ho třeba pomáhal zvládat před operacemi náročnými?
To si nejsem vědom, že bych si něco třeba zavazoval. Asi jsem nikdy žádný rituál neměl.
Prostě jste se klasicky připravil na operaci?
Přesně tak. Nastudovat si stav pacienta, správný postup operace, aby se nic nespletlo a nezaměnilo.
Kdo nebo co vás v životě nejvíc ovlivnilo?
Určitě nástup všech technologií, protože to asi ovlivnilo každého. My, když jsme začínali, tak byl jenom ten telefon na stole, ke kterému se člověk mohl nebo nemusel dostat, zatímco teď už jsou mobilní telefony a internet. A já vždycky říkávám, že jsem byl primářem a lékařem ve dvou stoletích a ve dvou tisíciletích, zhruba na stejnou dobu.
Co vás dělá šťastným?
Šťastným mě dělá, když je pohoda. Vždycky jsem rád, když je pohoda. A vždycky jsem patřil k těm, kteří spíš šli touto cestou a nevyhledávali nějaké spory. A mimo to mě jako sparťana činí šťastným, když se vyhrává.
Myslíte fotbal?
Ano, ano, myslím fotbalovou Spartu.
Jezdíte na fotbal?
Jezdím a mám permanentku už asi deset let.
Máte nějakého parťáka nebo jezdíte sám?
Jezdí sám, ale v mém sektoru jsou léta ti stejní. Já musím říct, že tam jsou kolem mě takoví nekonfliktní lidi, což mám radost, protože třeba v tom kotli by mě to dělalo problém.
Jak se vám Kolín jako město líbí? Jak jste tu spokojený? Máte tady nějaká oblíbená místa, kam rád chodíte?
Rád dělám turistiku. Chodím, protože se musím trošku udržovat. Lesopark Borky je pro mě určitě častým návštěvním místem. A jinak je tady u Kolína pěkný také Pňov-Předhradí, kam se také chodím proběhnout po lesích.
Když se podíváte zpět, je něco, co byste ve své kariéře udělal jinak?
Takhle zpětně asi ne. Fakt je, že teď medicína jde směrem specializací a dnes už bych se asi jako mladý lékař rozhlížel i po možnostech jiných, například obor radiologie, kde je také možné dělat různé invazivní zákroky. Dnes jsou možnosti uplatnění v medicíně různé.
Co je podle vás nejdůležitější vlastnost dobrého lékaře?
Musí být poctivý, mít poctivost k tomu povolání a brát to pořád svým způsobem jako poslání, i když dnes už se to často nebere tak jako dřív. My jsme měli v naší generaci větší vztah k práci jako takové, dnes už je to často jenom jako prostředek výdělku na ten mimopracovní život. Už je to prostě jiná doba.
Jak byste chtěl, aby si vás lidé pamatovali?
Doufám, že jsem nikomu neuškodil, že jsem podporoval vzdělání, že jsem umožnil i dalším kolegům, aby se dále posouvali a to si myslím, že je důležité se profilovat tak, že neděláte nikomu zásadní obtíže.
O seriálu
* Jmenuje se Galerie lékařských osobností regionů
* Od dubna do prosince roku 2025 představuje každý den zajímavého lékaře ze všech koutů České republiky
* Celkem představíme 250 výzmamných lékařů všech různých oborů – od vesnických lékařů, starajících se o generace pacientů v okolí po významné specialisty.
* Seriál je součástí projektu Vizita Deník.cz, který mapuje stav českého zdravotnictví