Válka na Ukrajině ještě neskončila – a obávám se, že bych měl správně napsat, že ještě „zdaleka“ neskončila – a vlády, neziskové organizace i občané dnes dělají všechno možné, aby pomohly Ukrajincům k odražení ruských útoků a ukončení bojů. Současně je však už dnes nutné myslet na to, co bude potom. Co bude, až utichnou děla a raketomety a přestanou létat stíhačky, až lidé vyjdou z úkrytů, pochovají mrtvé a rozhlédnou se po ruinách kolem sebe.
Veřejným prostorem už v tématu obnovy Ukrajiny po válce zaznívá paralela s Marshallovým plánem, který byl určen na obnovu Evropy po II. světové válce. Přestože je to paralela poměrně přesná, jeden podstatný rozdíl tu je – Marshallův plán byl v USA navržen dva roky po skončení 2. světlové války a schválen v roce 1948, kdežto na Ukrajině dnes ani netušíme (pomohu si přirovnáním ke zmíněné II. světové válce), jestli jsme ve fázi po „Blitzkriegu“, tedy na bodu zlomu k „lepšímu“, anebo zda jsme stále na úplném začátku války.
Tudíž neznáme škody, máme jen odhady. A ještě jedna historická paralela – Krymská válka v polovině 19. století, která ukázala tehdejší zaostalost ruského státu a ruské armáda, trvala dva a půl roku. Osobně doufám, že se tato paralela naplní jen z části a vše proběhne daleko rychleji.
Přesto je správně, že se už nyní o plánu na obnovu Ukrajiny mluví a zatím stále existuje možnost, že jeho projednávání nebo dokonce schvalování na celoevropské úrovni připadne na druhé pololetí letošního roku, tedy na dobu našeho předsednictví.
Zásadní pro takovýto dokument však bude
- politická shoda v EU, popřípadě s USA a dalšími velkými ekonomikami,
- vyčíslení škod a na něj navázaný finanční rámec podpory,
- definice toho, jak a na jaké projekty bude možno tyto finance čerpat.
Doufáme asi společně, že nebudou vznikat nějaké administrativně náročné dotační tituly, ale nesmíme zapomínat, že ani ten Marshallův plán před 75 lety nebyl nesmyslným rozhazováním peněz z vrtulníku (v přepočtu na dnešní poměry šlo o 200 miliard amerických dolarů). Byl tehdy jasně zacílený na obnovu průmyslu, zemědělství a obchodu.
A já osobně bych dnes potupoval stejně, jen bych navíc doplnil obnovu infrastruktury. Proč právě tyto oblasti?
- Protože Ukrajina vždy byla obilnicí Evropy.
- Protože na ukrajinských dodavatelích je závislý evropský automobilový průmysl.
- Protože bez ukrajinských oceláren bude „nahrané“ například evropské stavebnictví.
- A bez infrastruktury nebude fungovat zemědělství, ani průmysl, protože velkou část produkce bude potřeba vyvážet ze země.
Zatím jsem postřehl, že evropští lídři hovoří o obdobné částce, jaká byla vyčleněna na obnovu EU po covidu, tedy zhruba o 800 miliardách eur. Důležité, bohužel, bude pohlídat čerpání těchto financí, protože Ukrajina je státem hrdinů, ale nemůžeme zapomenout ani na předválečnou míru korupce a šedé ekonomiky.
(Fotografie: Veřejný facebookový profil Jirky Havránka)
Ano, může se to zdát jako hodně peněz z daní Evropanů. Na druhé straně je to ale zároveň nejen pomoc Ukrajině, ale i příležitost pro evropské firmy a taktéž pomoc evropskému průmyslu a zemědělství, který je vzhledem k válce na Ukrajině v úzkých. Navíc ukrajinské odhady hovoří už nyní o škodách v řádu jednoho bilionu dolarů, což je téměř sedminásobek tamního ročního HDP před válkou. Země sama takové škody nemůže nikdy zaplatit, což by znamenalo vznik centra nestability pro celou Evropu. Těžko můžeme spoléhat, zda se podaří dosáhnout reparací z ruské strany. Proto před námi stojí, z mého pohledu, jednoduchá volba – buď ponecháme Ukrajinu svému osudu coby spálené země, anebo spustíme plán na poválečnou obnovu země tak, jak jsme ji znali před válkou.
Jsem hrdý, že evropské země a Česká republika, ať už vláda, tak i občané a firmy, pomáhají Ukrajině, jak jen to je možné.
Autor: Jiří Havránek je český politik, živnostník a vysokoškolský učitel, od roku 2021 poslanec Poslanecké sněmovny PČR, od roku 2018 zastupitel obce Bratčice na Kutnohorsku, člen ODS, https://www.facebook.com/jhavranek6