Kam s ním, aneb jaký vybrat směr vzdělávání

Jedním ze znaků dnešní doby je mít na výběr, a to prakticky u všeho. Pryč jsou doby, kdy byl dostupný pouze jeden typ kuchyňské linky a dvě barvy dlaždiček, nebo když všichni jezdili stejným autem a na stejnou dovolenou.  Moct si vybrat je skvělé, ale má to i svá negativa. Jedním z nich je skutečnost, že i když je něco v nabídce možností, neznamená to, že si to můžeme dovolit. V takových chvílích mnohdy zatoužíme po tom, abychom o této možnosti raději ani nevěděli. Další aspekt, který s sebou možnost výběru nese, a nemusí být vždy snadné ho zvládnout, je odpovědnost. Pokud si mezi něčím volíme, měli bychom mít o jednotlivých možnostech dostatek informací, ale zároveň znát i své potřeby, preference a případné limity. To vše vyžaduje čas a energii. Pro každého je oblast, do které chce tuto svou energii investovat, možná trochu jinde, ovšem vzdělání dětí je tématem pro většinu rodičů. Vzdělání je zároveň oblastí, kde možnosti přibývají v podstatě každým rokem. Zatímco dříve první rozhodování začínalo až s koncem základní školy, nyní je potřeba se rozhodovat již před nástupem do školy mateřské. V některých případech ještě dříve, stále častěji hned po narození, nebo dokonce před ním. Některé školy totiž mají pořadníky pro uchazeče na několik let dopředu.

 

A jaké tedy máte možnosti?

 

Pokud chcete nebo potřebujete někam umístit dítě mladší tří let, máte výběr  trochu omezený, volit můžete mezi jeslemi, dětskou skupinu nebo případně chůvou. Dětí, které navštěvují nějakou instituci již v tomto věku je spíše méně, nižší je také frekvence návštěv, často chodí jen jednou či dvakrát týdně.

V České republice jsou nejběžnějším věkem, kdy děti „naskakují“ do vzdělávacího systému, tři roky. Tato hranice je dána jako délkou rodičovské dovolené, tak možností umístění dítěte v mateřské škole. Značná část dětí pak nastupuje o rok později, důvodem bývá nedostatečná zralost dítěte, nízká kapacita v dané školce, ale i možnosti rodiny, kdy si rodina může dovolit čtyřletou variantu rodičovské dovolené.  Nejpreferovanější možností umístění dítěte stále zůstává klasická státní mateřská škola, spádová podle bydliště dítěte. Stále častěji se však rodiče pro tuto, po všech směrech nejdostupnější variantu, nerozhodují. Buď volí státní MŠ, ale ne s ohledem na spádovost nebo vybírají některý z alternativních směrů. Mezi nejběžnější alternativy patří Montessori, Waldorf a Lesní školky a školy. Pokud o nějaké z možností uvažujete pro svého potomka, měli byste mít na paměti obecně známou poučku, že alternativní vzdělávání je pro každé dítě, ale není pro každého rodiče a  také nezapomínat na to, že jednotlivé směry se od sebe podstatně liší a je tedy důležité, aby ten vybraný s dítětem ladil. Od uvedených směrů jsou nejběžnější mateřské školy, ale stále více dětí pak chce pokračovat i na škole základní. To se pak odráží i na narůstajícím počtu tohoto typu institucí. Jak už je uvedeno výše, abyste dobře zvolili, musíte mít dostatek informací, proto nyní zmíněné alternativy představíme.

 

Waldorfská pedagogika

 

 

Pro Waldorfskou pedagogiku jsou klíčové zákonitosti vývojových kroků dítěte a mladého člověka, proměny a rozvoje jeho vztahu ke světu a jeho schopnosti učit se. Na tomto základu je pak koncipován učební plán, metody a obsahy výuky waldorfské školy. Tento směr nahlíží na výchovu jako na vývojový proces, v rámci kterého jsou určité předměty zaváděny ve specifických fázích individuálního rozvoje osobnosti. Učební plán se tak přizpůsobuje aktuálním schopnostem dítěte.

Waldorfská škola byla založena jako jednotná dvanáctiletá všeobecně-vzdělávací instituce, určena byla dětem ze všech sociálních vrstev společnosti. Kromě toho, že waldorfské školy naplňují vzdělávací standardy vydané Ministerstvem školství, zajišťují všestranný rozvoj dítěte v praktických a uměleckých oborech. Aby byla zohledněna různorodost schopností a nadání dětí, je učební plán velmi pestrý a bohatý. Kromě klasiky jako je čeština a matematika, je v nabídce i řada netradičních předmětů, např.  knihařství, pletení, tkaní, zahradnictví či zeměměřičství. Smyslem je, aby si každé dítě našlo něco, v čem bude mít šanci vyniknout. Jednotlivé předměty mají stejnou důležitost, i proto jsou všechny předměty povinné pro všechny žáky. Rozdělení nepodléhá ani genderovým stereotypům, dívky se tak dostanou k práci se dřevem a kovem, chlapci zase například pletou nebo háčkují. Specifikem je také prolínání všech předmětů a kladení důrazu na představení souvislostí a vzájemných vztahů nejrůznějších oblastí. Jedním z cílů takto navrženého učebního plánu je dosáhnout souladu mezi vědou, uměním a duchovními hodnotami. Waldorfská pedagogika tak vyzdvihuje myšlenku na soulad pravdy (vědy), krásy (umění) a dobra (duchovních hodnot), jako základ pro vhodné vzdělání.

Známky jako motivaci byste zde hledali marně, na prvním místě je živý zájem o probíranou látku. Hodnocení na vysvědčení má pak slovní podobu, ze které se žák dozví, jak všechny své silné a slabé stránky, tak pokroky nebo obtíže uplynulého školního roku. Jako klíčová hodnota všech aktivit ve škole je upřednostňována spolupráce před soutěživostí. Důraz je kladen také na názornost a zřetelnost. Co se týče metod, má zde významné místo obraz, rytmus a pohyb. Vyučování hlavních předmětů, jako je matematika, mateřský jazyk, fyzika nebo chemie probíhá v tzv. epochách. Jedná se o dvouhodinový vyučovací blok, který má několik částí – rytmickou, vyučovací a vyprávěcí. Jedno téma, ať už se jedná o stavbu domu, dějiny Řecka nebo matematické operace, je rozvíjeno přibližně tři až čtyři týdny. Ostatní předměty jsou již vyučovány v rámci klasické vyučovací hodiny, ale i v tomto případě dochází k výše uvedenému členění. V rytmické části se objevují nejrůznější básničky, říkadla nebo písničky, v části vyučovací se probírá nová látka a v závěrečné fázi vyprávěcí má dojít ke zklidnění a zharmonizování. Další klasická věc, kterou zde nenajdete jsou učebnice. Místo nich si každý pedagog vybírá nebo dokonce vytváří své materiály. Knihy, jako cvičebnice nebo atlasy, jsou brány pouze jako doplněk. Velký význam pak mají materiály, které se vytvářejí sami žáci.

Osobnost učitele je také jedním z důležitých pilířů. Jeden pedagog obvykle vyučuje všechny hlavní předměty v dané skupině a má velké kompetence v oblastí sestavování učebníh plánu. Pedagogové waldorfského směru se nesnaží žákům vštěpovat vybraný světonázor, ale spíše je podpořit v tom, aby dokázali sami kriticky pracovat s informacemi a na základě toho si vytvořit názor vlastní.

 

 

Montessori

 

Stejně jako předchozí směr i Montessori pedagogika vychází z vývojových potřeb dítěte. Učí ho rozvíjet jeho přirozené schopnosti a smyslové vnímání. Výuka vychází z několika důležitých pilířů. Jedním z nich je partnerský přístup a s ním související vzájemný respekt a úcta. Dospělý by se měl chovat k dítěti tak, jak chce aby se dítě chovalo k němu. Toho lze dosáhnout například společným vytvářením pravidel soužití. Takto nastavená pravidla pak děti mnohem lépe akceptují. Také jim to pomáhá vytvářet vlastní sebeúctu, snadněji dodržovat dohody, rozhodovat se na základě informací, spolupracovat s ostatními, projevit empatii, nebo pomoci, když je potřeba.  Zároveň je cílem, aby žáci uměli vyjádřit svůj názor, a to i nesouhlasný, a zastat se druhého i vůči dospělému.

Druhým principem je objevování poznatků samotným dítětem, a to především v senzitivní fázi. Senzitivní fáze je období zvláštní vnímavosti k získání určitých schopností a dovedností. Může to být třeba senzitivní fáze na úklid, matematiku nebo zavazování tkaniček. Pokud je dítě v dané činnosti podpořeno, naučí se ji mnohem snadněji, než mimo senzitivní období a také bude osvojení trvalejší. Tato fáze se pozná poměrně snadno, dítě začne o danou činnost projevovat velký zájem.

Dalším bodem je připravené prostředí. To je takové prostředí, které dítě motivuje k učení, místo, kde se dítě může svobodně pohybovat a realizovat. Jsou zde připravené pomůcky a materiály pro dané senzitivní období a minimum rušivých elementů. Montessori školám a školkám rozhodně nejsou vlastní hračkami přeplněné pestrobarevné místnosti, přednost má vždy přehlednost a účelnost.

Jako u předchozího směru, i zde hraje důležitou roli osobnost učitele. Jeho hlavním úkolem je vytvářet připravené, bezpečné a respektující prostředí, které reaguje na individuální potřeby žáků. Pomoc ani nové aktivity nenařizuje ani nevnucuje, pouze nabízí, a to v duchu hesla typického pro směr Montessori „Pomoz mi, abych to dokázal sám.“

Dále je podstatnou samostatná neboli svobodná práce, kdy si dítě volí, jak téma nebo materiál, tak i místo v rámci učebny nebo čas. Vybírá si také, zda chce pracovat samo, ve dvojici nebo ve skupině. I taková práce má svá pravidla, dítě například musí práci, kterou si vybralo, dokončit. Se svobodou úzce souvisí odpovědnost. Ta je v tomto případě dělená, učitel nabízí možnosti ke svobodné volbě, ale pouze tam, kde dítě dokáže zároveň převzít i zodpovědnost. Zasahuje například v případě, že se dítě nedokáže rozhodnout, nudí se nebo porušuje pravidla, zároveň ale působí tak, aby příště dítě danou situaci zvládlo samo.

Montessori směr často uplatňuje trojstupňovou výuku a to především v případě předškolního věku. To znamená, že v první fázi učitel vybraný jev pojmenuje, v druhé fázi ho dítě procvičuje a dává do souvislostí, např. přiřazuje předmět nebo obrázek, v závěrečné fázi pak dochází ke kontrole, zda dítě vše pochopilo, ovšem ne prostřednictvím zkoušení a hodnocení, ale kladením autentických otázek.  S absencí negativního hodnocení koresponduje přístup k chybám. Ty jsou brány jako přirozený proces učení a ukazují, co si žák ještě potřebuje procvičit nebo zopakovat. Materiály jsou navíc připraveny tak, aby dítě mohlo svou chybu samo odhalit a následně napravit. Ani kladné hodnocení není příliš často využíváno, obecně se učitel snaží spíše nehodnotit a neposuzovat, ale zároveň například informovat o zisku nové dovednosti. Ocenění je samozřejmě na místě, dodává pocit jistoty, bezpečí či úspěšnosti. Ale musí se s ním zacházet velmi opatrně, aby dítě nedělalo práci pouze kvůli pochvale dospělého. Naopak je podporována vnitřní motivace a radost ze samotné práce. Motivací ke zlepšování se a práci na sobě, může být také další typický znak tohoto směru. Tím je věková heterogenita, tedy věkově smíšené skupiny. To platí jak pro školky, tak pro školy a je přínosem pro mladší  i starší, protože vede ke vzájemnému učení a spolupráci.

 

 

Lesní školka, škola a klub

 

Přestože ve světě, především ve skandinávských zemích nebo Německu, jsou lesní školky již dávno součástí vzdělávacího systému, v České republice jsou poměrně mladým konceptem. První lesní školka byla u nás založena v roce 2008, o tři roky později vznikla Asociace lesních mateřských škol s cílem prosadit lesní mateřskou školu jako plnohodnotnou, státem uznávanou, formu předškolního vzdělávání. Toho se podařilo dosáhnout v roce 2016, od té doby fungují lesní školky v ČR jako lesní mateřské školy nebo lesní kluby. V loňském roce jich už bylo téměř  200.  Lesní mateřská školka, která je  v Rejstříku škol a školských zařízení, dostává finanční příspěvky od státu a děti v ní mohou plnit povinný rok předškolní docházky. Je pod kontrolou České školní inspekce a Krajské hygienické stanice. Školky jsou zakládány převážně neziskovými organizacemi (spolky), ale stále častěji také obcemi. To se pozitivně projevuje ve výšce školného. Vzhledem k tomu, že lesní školky většinou vznikají „zdola“, tedy nějakou nenaplněnou potřebou komunity a reaguje na ně nadšený jednotlivec, případně skupina nadšenců, není vždy snadné hned od počátku dostát všem požadavkům na registrované zařízení. Alternativou jsou proto lesní kluby.  S dětmi odrůstajícími z předškolního vzdělávání se objevila také potřeba založení základních škol, těch prozatím není tolik, ale postupně přibývají. U většiny musí být zatím žáci vedení na domácím vzdělávání, ale již se objevují i školy registrované pod MŠMT.

A čím se lesní školka, škola, případně lesní klub odlišují od ostatních zařízení? V tomto vzdělávacím směru je klíčový celoroční a každodenní kontakt s přírodou s důrazem na udržitelný rozvoj.  Vzdělání a příroda mají v rámci tohoto přístupu stejnou důležitost. Děti si osvojují nejen běžné znalosti, jako jsou například barvy nebo počítání, ale jsou také vedeny k uvědomění si řady věcí, například základních podmínek k životu na Zemi. Ať už jde o lesní školku nebo školu, stěžejní je pobyt dětí venku. Zde probíhá jak proces vzdělání, hra a tvorba,  tak za příznivého počasí například i odpočinek nebo stravování. Pro případ potřeby, má každé takové zařízení své zázemí. Může jít například o jurtu, chatku nebo maringotku. Děti však nejsou pouze v lese, ale navštěvují kulturní akce nebo veřejné instituce.  Součástí prostoru zařízení bývá také zahrada, zde jsou jako herní prvky použity v co největší míře přírodní materiály. Přírodniny jsou často i učebními pomůckami a materiálem ke tvoření. Kromě dobré znalosti přírody, orientace v ní a péče o ní, se u dětí v lesní školce nebo škole podporuje také rozvoj fantazie, ale třeba i otužování. Bonusem je posilování imunitního systému.

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.