Kolik jmen se vám vybaví, když se řekne „žena v politice“? Angela Merkel? Margaret Thatcher? Nebo snad Miroslava Němcová? Pokud bychom se vás zeptali na muže v politice, bezpochyby jmen, náhodně a narychlo vylovených z paměti, by bylo mnohonásobně více. Žen v politice je zkrátka málo, o čemž svědčí nejen náš malý test z úvodu článku, ale také nejrůznější statistiky z většiny zemí světa. Proč tomu tak je?
V minulosti tomu v politice – ostatně stejně jako v řadě jiných oborů, které byly z jakéhokoliv důvodu považovány za výhradně mužské – bylo tak, že panovalo všeobecné přesvědčení, že do ní zkrátka ženy nepatří, neumí ji dělat, nebo jsou z nejrůznějších důvodů biologicky či psychologicky předurčené k jiným činnostem. Dnes už je tento předsudek z velké části překonán, zastoupení žen v politice je ale i přesto výrazně procentuálně nižší než zastoupení mužů. Ženy přitom o politiku mají zájem, chtějí se v ní aktivně angažovat, a jejich schopnosti si v tomto směru v ničem nezadají se schopnostmi mužů.
Ženy v politice musí čelit o poznání většímu počtu překážek než muži. Když se počátkem letošního roku stala viceprezidentkou Spojených států Kamala Harris, kolovala po internetu její kreslená podobizna, na které Harris stojí u žebříku s kladivem v ruce a kolem ní leží hromada střepů. Je to právě onen pomyslný „skleněný strop“, který je jednou z překážek žen v politice. Skleněný strop je zavedené označení pro neviditelnou překážku, která ženám brání dosáhnout takového kariérního postupu (a to nejen v politice), který by odpovídal jejich profesním zkušenostem, vzdělání, možnostem a schopnostem. Skleněným se tento strop nazývá proto, že je zdánlivě neviditelný. Tato bariéra je v nejčastějších případech tvořena bezdůvodnými předsudky, často také diskriminací nebo nedostatečnou vírou v to, že ženy mohou být stejně schopné, jako muži.
Četné průzkumy a studie ukázaly, že ženám brání v úspěšné politické kariéře hned několik druhů překážek, které lze rozdělit do více kategorií. Může se jednat o překážky společenské – v takovém případě ženy naráží například na to, že politika pro ně zkrátka není, že by měly být strážkyněmi rodinného krbu, společenskou překážkou může být také mnohdy náročný způsob fungování v převážně mužském kolektivu. Přestože se postoj veřejnosti vůči ženám v politice v posledních letech mění, často jsou mnohé političky veřejností zesměšňovány. Na sociálních sítích lze v souvislosti s političkami nalézt řadu narážek na jejich vzhled, tělesné proporce nebo třeba domnělou či skutečnou sexuální orientaci, zatímco při kritice mužů v politice má veřejnost sklon hodnotit spíše schopnosti, postoje, názory, úspěchy a neúspěchy. Částečně může být demotivující také fakt, že v mnoha zemích ženy nejsou v politice tak početně zastoupeny. Ženy se často do politiky jako takové dostanou, ale s dosažením funkce, ve které by byly vidět a slyšet, je to již o poznání horší.
Kořeny nedostatku žen v politice lze dohledat i ve výchově. Kniha Confidence Gap: From Fear to Freedom z roku 2014 podrobně rozebírá to, jak se v mnoha rodinách rozdílně vyvíjí sebevědomí dívek a chlapců. Chlapci jsou často (nikoliv však vždy) odmalička hnaní k výkonům, úspěchům a k vítězství, zatímco dívky bývají vedeny odlišně, a pokud se jim něco nedaří, mají dospělí sklon tento fakt připisovat domnělým vrozeným vlastnostem („holky nejsou na matiku“). Tento fakt může často vést k tomu, že se ženy spokojí s nižšími pozicemi nebo se sektorem, který není tolik viditelný či významný.
Nezisková organizace Fórum 50 % v jedné ze svých studií poukázala ještě na dvě zajímavá fakta. Jedním z nich je to, že muži mají přirozenou schopnost držet při sobě, podporovat se, a v případě kariérní nabídky nebo žádosti o pomoc oslovovat spíše další muže než ženy. U žen se zase často vyskytuje velmi nízká vzájemná solidarita a podpora, mají často sklon vnímat jiné ženy spíše jako konkurentky než jako kolegyně.
Tento článek může možná vyznít negativisticky. Žen v politice – obzvláště u nás – je málo, z výše uvedeného by se možná na první pohled mohlo zdát, že snad ani není šance tento fakt změnit. Pravdou je, že se za desítky let podařilo v tomto směru překonat obrovskou spoustu zdánlivě nepřekonatelných překážek, byť je na tuzemské politické scéně zatím stále jen hrstka žen, jsou zde. Miroslava Němcová z ODS je výborným příkladem političky, které se podařilo nejen překonat tradiční předsudky, také skloubit rodinný život s tím politickým. Podle údajů Poslanecké sněmovny ČR počet žen v politice neustále stoupá – konkrétně v roce 2017 byl počet žen, zvolených do Poslanecké sněmovny ČR, výrazně vyšší oproti počtu žen, zvolených v druhé polovině devadesátých let.