Zpráva ČTK: Ústavní soud (ÚS) zamítl stížnost pětaosmdesátileté Ingeborg Cäsarové ze Šumperka, která byla po druhé světové válce několik let zadržovaná v internačním táboře pro Němce ve Svatobořicích na Hodonínsku. O soudní rehabilitaci žádala marně. Soud sice stížnosti nevyhověl, konstatoval však, že rodina skutečně byla omezena na svobodě. Zákon o soudní rehabilitaci ale na tento konkrétní případ nedopadá. Cäsarová se vyhlášení nálezu neúčastnila.
Internační tábor ve Svatobořicích vznikl za první světové války jako tábor pro uprchlíky před ruskou frontou. Mezi válkami sloužil jako chudobinec a tranzitní tábor pro vystěhovalce ze Slovenska. Nacisté tam za druhé světové války drželi příbuzné uprchlých Čechů a vojáků zahraničního odboje. Později do Svatobořic převezli také děti rodičů popravených za heydrichiády. Bezprostředně po válce byli v táboře kolaboranti a zajatci, posléze nevysídlení Němci. Formálně se změnil ve starobinec a „nemocniční středisko“.
Podle advokáta Cäsarové Lubomíra Müllera však měl tábor k domovu pro seniory či zdravotnickému zařízení hodně daleko, lidé tam byli zbaveni osobní svobody a museli snášet různá represivní opatření. Ingeborg Cäsarová, rozená Przybylová, pobývala v táboře s rodiči v letech 1947 až 1949. Rodiče byli německé národnosti, ze zdravotních důvodů nebyli odsunutí, ale internovaní.
Okresní soud v Hodoníně loni v lednu její žádost o soudní rehabilitaci zamítl. Krajský soud v Brně zamítavé rozhodnutí potvrdil s tím, že pobyt rodiny ve svatobořickém zařízení byl důsledkem Postupimských dohod a dekretů prezidenta republiky a že ve skutečnosti to pro ně byl „akt milosrdenství“. Cäsarová ve stížnosti uváděla, že podle Postupimských dohod měl odsun Němců skončit v létě 1946 a z dohod nevyplývá žádné oprávnění dále zadržovat německé obyvatelstvo, které nebylo zahrnuto do odsunu.